PainART

V dnešním vydání deníku iDnes.cz byl zveřejněn článek Tetování už není jen pro rebely. Češi za „kérky“ dají stamiliony ročně. Text je uveřejněn v ekonomické sekci e-novin, takže jako hlavní přináší zajímavou zprávu, že během posledního roku bylo „protetováno“ 315 milionů korun. Dále se dočteme především o proměnách společenské tolerance vůči tetování.

Dle článku je tolerance vůči tetování stále větší. Píše se zde, že už se nechávají tetovat i podnikatelé, zaměstnanci bank, pojišťoven apod. Stigmatizace tetování jakožto okrasy kriminálních živlů je jistě už téměř zapomenuta, avšak s tolerancí k tetování to dle mého není tak růžové.

Na jednu stranu je třeba akceptovat, že tetování už skutečně proniklo do všech společenských vrstev, na druhou se o to častěji můžeme setkat s naprosto odmítavými reakcemi a to nejednou na místech a v souvislostech, kde bychom to nejméně čekali. To, že veliké firmy tolerují tetování zaměstnanců, pokud ovšem samozřejmě není vidět, souvisí daleko spíše s obecně společenskou proměnou pracovních vztahů i vztahu k tělu. Navíc, personální oddělení jednotlivých firem už dobře pochopila, že dobře pracující a výkonní zaměstnanci jsou zaměstnanci se spokojeným a bohatým osobním životem, a proto je třeba poskytnout jim určitou „volnost“.

Hvězdy populární kultury přináší tělesným modifikacím dobrou službu. Ukazují, že potetovaný a propíchaný člověk může být slavný a společensky úspěšný. Je to pravděpodobně právě vliv populárního průmyslu, který umožnil tetování rozšířit se do všech společenských vrstev, přesto zůstává tetování něčím, o čem není radno se zcela šířit.

Stále mi tanou na mysli absurdní případy, kterých jsem slyšel už bezpočet. Např. o tom, jak někoho vyhodili z práce, protože byl potetovaný. A to se netýká jen náročnějších zaměstnání. Sám jsem znal skladníka, který měl potetované nohy, a když přišel v létě do práce v kraťasech, výpověď se objevila téměř bezprostředně. Případy, kdy mají studenti středních škol problémy, když mají piercing apod. Případy, kdy je s potetovanými např. u lékaře jednáno naprosto otřesným způsobem.

Všechny tyto otázky jsou samozřejmě daleko složitější a vlastně i ožehavější. Nicméně právě díky jejich existenci část teoretiků tělesných modifikací chápe realizaci modifikace vlastně jako praktickou realizaci otázky „Komu vlastně patří mé tělo? Patří snad státu, zamšstnavateli, rodičům nebo mně?“