PainART

Zvykli jsme si na stříhání nehtů a vlasů, holení, líčení, zubní plomby, někteří z nás si už také zvykli na plastické operace: zvětšování poprsí, zmenšování poprsí, vyhlazování vrásků, zmenšování očních víček. Zvykli jsme si na madonky, labrety, medusy, stejně jako na potetované paže. A zvykáme si na subdermální a transdermální implantáty, tongue splity, tetování očních bulv. Čím méně jsme zvyklí, tím více se musíme ptát „Proč?“.

Univerzální odpověď naštěstí neexistuje. Je ovšem dost dobře možné, že zeptáte-li se deseti různých lidí, proč se nechali modifikovat, nedostanete deset různých odpovědí, ale nejdete určitou shodu. Problémem však zůstává, že motivy, které nám tyto odpovědi pravděpodobně přinesou, nebudou vycházet z oblasti body modification kultury samotné, ale z oblasti jí relativně cizí. Co mám na mysli?

Jde o to, že samotný pojem body modification nemusí nutně označovat jenom určitou množinu způsobů, kterými proměňujeme naše tělo. Tedy nemusí označovat jen tetování, piercing, implantáty, splity jazyka atd., ale i určitý způsob přístupu k těmto metodám, jisté chápání jejich funkcí a smyslu, jistý způsob odpovídání si na otázku „Proč se nechat modifikovat?“. V tomto smyslu bychom mohli hovořit o body modification subkultuře.

Jak by ovšem měl takový přístup, charakteristický pro příslušníka body modification subkultury vypadat a existuje vůbec nějaký takový? Abychom odpověděli na otázku, jakými přístupy by měla vůbec být tato subkultura charakterizována, aby nevycházely z oblastí jí vyloženě cizích, museli bychom nejdříve alespoň stručně převyprávět její historii, což je úkol poněkud obtížný. Nicméně i bez toho vidíme, že nejčastějším motivem pro piercing či tetování je jejich všeobecná, a stále vzrůstající, popularita v mainstreamové kultuře anebo inspirace jistým vzorem, většinou hudebním. Situace je dokonce taková, že pro určité hudební styly jsou charakteristické určité druhy tetovacích motivů a typy piercingů. Na tom samozřejmě samo o sobě není nic špatného, nicméně zde asi nemůžeme hovořit o body modification kultuře jako takové, protože hudba i pop-kultura jsou něco, co se bez tělesných modifikací docela dobře obejde, a co navíc rozhodně nepracuje s pojmy „těla“ a jeho „proměny“.

Existuje nicméně úsilí formulovat cíle a přístupy typické pro tělesné modifikace jako takové. Tyto formulace nejsou rozhodně jednotné. Nejvyšší místo mezi nimi zaujímá idea tzv. moderního primitivismu, která dokonce stála u zrodu body modification praktik, tak jak je známe dnes. Poznamenejme jen, že duchovním otcem tohoto, můžeme říci, „hnutí“ je Fakir Musafar a že je orientováno především na prožitek naší tělesnosti, který interpretuje v určité spirituální perspektivě. Fakir Musafar byl první, kdo dal tělesným modifikacím smysl bez toho, aby byly přívěškem či dekorací nějakého jiného směřování či kulturního celku. Našel jejich smysl v nich samotných a nikoli v něčem, k čemu se přiklánějí jako k něčemu cizímu jako např. piercingy k punkové hudbě. Punková hudba může dost dobře existovat bez sichrhajcky v nosní přepážce, ale zážitky, které Musafar popisuje, bez propíchnutí kůže jednoduše nezažijeme. Dost však o moderním primitivismu. Bude mu na PainArtu ještě věnováno dostatek článků.

Jistým způsobem moderní primitivsmus zasáhnul každého, kdo tělesným modifikacím propadnul v míře, která je víc než obvyklá. Nemusel tak učinit bezprostředně. V Čechách tento přístup výslovně téměř nikdo nezná, nicméně na jistou dobu se stal pro body modification tak charakteristický, že byl pro lidi, kteří modifikace vnímali jako něco pro ně ze své podstaty důležitého, jistým přirozeným směrem, kterým orientovali jejich chápání.

Situace se ovšem časem změnila a bylo potřeba, aby byla vybudována jistá opozice k tomu přístupu k body modification, který vycházel především ze setkání s prožitky primitivních kmenů. Tak vzniknul, jak se dočtete na dalších řídích, tzv. „body hacktivism“, tělesný haktivismus nebo prostě jen haktivismus.

Etymologicky je haktivismus odvozen od hackování, tedy schopnosti upravit počítačový program dle potřeb hackera. Už situovanost samotného názvu do umělé sféry tištěných spojů a křemíkových procesorů není náhodná, ale má vyjádřit zásadní opozici proti „přírodnosti“ moderního primitivismu. Hacktivista hackuje lidské tělo, ať už pouze svým uvažováním, prakticky nebo esteticky.

Manifest haktivismu, jehož druhou verzi si přečtete níže, formuloval v roce 2004 Lukas Zpira. Zpira je esejista, fotograf, modifikátor, piercer a hlavně skarifikátor. Svou metodou precizní a velice rychlé skarifikace se proslavil po celém světě. Je důležité zmínit, že Zpira je původně umělec: malíř, sochař, spisovatel a fotograf. Právě skutečnost, že se k tělesným modifikacím dostal díky nespokojenosti s tradičními uměleckými technikami, pravděpodobně zásadně ovlivnila jeho chápání piercingu, tetování, implantátů, ale i věšení a ostatních „tělesných rituálů“.

Máme-li ovšem kriticky shrnout, čeho Zpira jakožto haktivista dosáhnul, budou naše pocity v protikladu k tomu, co si jeho  manifest ukládá za úkol, poněkud smíšené. Haktivismus se totiž v Lukasově praxi jeví spíš jako určitý estetický ideál, jisté oprávnění pro výtvarnou stylizaci a podobu jednotlivých modifikací. Zpira sice vytváří úžasné skarifikace a fotí moc pěkné fotky, ale že by tyto věci nějak rozšiřovali možnosti lidského těla nebo aspoň poukazovali na jeho přehlížené schopnosti, se říci nedá. Lukas Zpira zformuloval jisté ideové pozadí, ideovou alternativu k modernímu primitivismu, kterou však naplnil jenom jako určitou novou estetickou normu, novou podobu módy, novou podobu stylizace už známých modifikací a v neposlední řadě i jako prostředek pro vnik nových prvků do fetišistických fotografií.

Nebudeme-li ovšem haktivismus jako takový omezovat jen na tvorbu slavného skarifikátora, o což on sám ani neusiluje, objeví se jako nosný způsob uvažování o tělesných modifikacích, ke kterému má blízko nejen v současnosti aktuální tzv.  bio-art, ale i mnohé filozofické úvahy a problémy spojené se situací člověka v 21.století. V tomto smyslu je haktivismus schopen stát skutečnou alternativou moderního primitivismu, který přece jenom působí tváří v tvář digitálnímu věku čím dál víc archaicky.

Manifest  Tělesného Haktivismu 2.0

Termín „body hacktivism“ se zrodil na úsvitu 21. století z popudu Ryoichi Madea, aby tak uspokojil potřebu vymezit hnutí umělců, badatelů a myslitelů kolem mutací, užívajících body modification jakožto media.

V opozici k moderním primitivům vycházejícím z antropologie primitivních kmenů, tito umělci praktikují, uvažují nad a/nebo vymýšlejí nové tělesné modifikace ovlivněni manga kulturou, komiksy a science fiction filmy a literaturou.

Díky neutuchajícímu zájmu o technologicko-lékařské objevy definujeme tyto, ze své podstaty experimentální, praktiky jako „Body Hacking“, abychom tak vyjádřili snahu těchto umělců, badatelů a/nebo myslitelů přesáhnout bio-logické hranice.

Pojmy „body hackitvist“ a „body hacktivism“ označují též potřebu jednat, vzít náš osud do vlastních rukou a trvalé úsilí o přetvoření nás samotných.

„Body hacktivism“ si také pokládá otázku svobody volby ve věci stále se zvyšujícího počtu možností transformace, kterým lidstvo čelí. Přehodnocuje představu o poměru osobních a veřejných zájmů v této věci.

„Body hacktivisté“ nemohou než vyvracet platnost jakéhokoli patentu, licence či autorského práva ve vztahu k tělu a jeho transformaci.

„Body hacktivism“ nezahrnuje potřebu být modifikován.

Ne všichni modifikovaní jsou „body hacktivisté“.

De facto, mnoho umělců, badatelů a filosofů působí jako body hacktivisté, aniž by se k haktivismu hlásilo. 

Body hacktivismus netvoří skupinu. Měl by být vnímán jako stav mysli, filozofie, jež je každému volně k dispozici

Lukas Zpira

Manifest haktivismu i fotografie publikovány se svolením Lukase Zpiry.